Penzion DaJa

Muzeum Adalberta Stiftera se nachází od penzionu DaJa cca 2 km

Adalbert Stifter (23. října 1805 Horní Planá[1] – 28. ledna 1868 Linec) byl česko-rakouský spisovatel, malíř a pedagog. Patří k nejvýznamnějším představitelům biedermeieru. Je dodnes aktuální svou kritikou vyhrocených vztahů mezi národy a svým vztahem k šumavské přírodě.

Díky jeho příkladným postojům ve vztazích mezi českým a německým obyvatelstvem zemí Koruny české, po něm bylo pojmenováno sdružení Adalberta Stiftera, které se zabývá podporou česko-německého porozumění.

Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 jako nejstarší syn tkalce Johanna Stiftera a jeho ženy Magdaleny v Horní Plané nad Vltavou (Šumava), původně se jménem Albert. Poté, co otec zahynul při nehodě v roce 1817, vychovávala jej matka. Prací na hospodářství svého dědečka z otcovy strany Augustina Stiftera pomáhal zlepšovat rodinné poměry. Smrt otce Adalbertem natolik otřásla, že ji odmítal přijmout jako fakt a dva dny držel hladovku. V roce 1818 ho poslal dědeček Franz Friepes (z matčiny strany) proti jeho vůli na latinskou školu. V roce 1820 se jeho matka vdala za pekaře Ferdinanda Mayera. V roce 1825 Stifter prodělal neštovice.

Až do roku 1826 navštěvoval Stifter latinskou školu benediktinů v Kremsmünsteru. V tomto období, které později popsal jako nejkrásnější období svého života, se v něm rodí cit pro přírodu, literaturu i umění. V latinské škole byl nazýván „Stifter Adalbertus, Bohemus Oberplanensis“ v překladu: “Adalbert Stifter Čech Hornoplanský”. Školu ukončil s vynikajícími výsledky. Pokračuje na Vídeňské univerzitě studiem práv. Zajímá se o fyziku, jazyky a filosofii. Studium si financuje jako soukromý učitel (má výrazné pedagogické nadání, avšak nikdy si nenalezne stálé učitelské místo). Díky této práci také poznává svou první lásku, Fanny Greipelovou. Její rodiče však vztah ukončují na základě vrozené Stifterovy letargie a neschopnosti nalézt si pevné místo. V roce 1832 potkává Amalii Mohauptovou, dceru důstojníka z Kyjova na Moravě. V tomto roce také ukončuje studia ve Vídni.

V letech 1833 až 1848 se živil částečně jako malíř, částečně jako spisovatel. Vznikly tehdy jeho první povídky. Po svatbě s Amalií (která byla modistkou) v roce 1837 zůstal pár dlouho bezdětný, což Stifter těžce nesl. Oba se ujali péče o Amaliinu neteř Julianu. S rodinou Stifter cestoval do své rodné vsi, také do Mnichova či Lince. Vyšel mu román Pozdní léto (Der Nachsommer). Od roku 1841 opět působil jako domácí učitel. V letech 1843 až 1846 například na zámku Kynžvart učil Richarda, syna rakouského kancléře Klemense Václava Metternicha.

Revoluční rok 1848 silně zasáhl Stiftera svými myšlenkami. Později je však zklamán, stahuje se do ústraní a do konce života zůstává konzervativní. V jeho díle se objevují přírodní motivy. V roce 1850 se stává hornorakouským školním inspektorem s titulem c. a k. školní rada a s ročním příjmem 1500 zlatých.

V roce 1858 umírá Stifterova matka.

Stifter pracuje na historickém románu Vítek (Witiko), jehož tři díly postupně vycházejí během šedesátých let. Během práce se u něj objevují zdravotní problémy. 26. ledna 1868 se zřejmě kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu pokouší o sebevraždu. V kómatu leží až do 28. ledna, kdy umírá.